Co mě pálí, tebe hřeje.
Nestíhám příliš registrovat svět.
Možná, že ani není.
Není barevný ...
Mozek se dívá na video, přehrává mi město, vidím jen to, co chci. Slyším věci, ale ničemu pořádně nerozumím.
Jako bych zapomněla všechno, čemu jsem se sama naučila ...
Zobrazují se příspěvky se štítkemDálnice myšlenek. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemDálnice myšlenek. Zobrazit všechny příspěvky
středa 25. října 2017
středa 28. září 2016
Love is in the air ...
Nejradši bych nasedla do vlaku, jen tak, bez zbytečného cíle, či snad nadějí a snů a nechala se vézt nádherným okolím, nejlépe uplakaným a voňavým, někam tam a vlastně je úplně jedno kam, jen už nikdy zpátky ...
sobota 10. září 2016
Podzim
Někdy je mi fajn a občas snad i šťastně.
Dnes se ale cítím, jako tofu v mastně ...
Já vím. Je sobota. A nevím sice, co děláte v sobotu vy, ale já většinou věci na poslední chvíli ... Venku je podzim. Ne tedy ještě úplně, ale už je cítit ve vzduchu. V tom větru, který se dere do mého okna. Takže uděláme co? No okno otevřeme! :) protože podzim je super a čím dřív mi vleze domů, tím to bude lepší ...
Občas si přijdu hodně ztracená. Taková jako opotřebovaná dálniční známka, co už toho hodně viděla, až nakonec skončila v bazaru. Na okně toho nabouranýho golfíka, co už do něj nikdo nechtěl cpát prachy. S podzimem se to ale prohlubuje ještě víc, haha. Což je super. Jelikož přestanu být roztěkaná a začnou mi ty myšlenky občas i k něčemu být ...
Nejhorší ze všeho je, když si nědo myslí, že je něco/někdo/nějakej ...
... tim to všechno začíná ...
Dnes se ale cítím, jako tofu v mastně ...
Já vím. Je sobota. A nevím sice, co děláte v sobotu vy, ale já většinou věci na poslední chvíli ... Venku je podzim. Ne tedy ještě úplně, ale už je cítit ve vzduchu. V tom větru, který se dere do mého okna. Takže uděláme co? No okno otevřeme! :) protože podzim je super a čím dřív mi vleze domů, tím to bude lepší ...
Občas si přijdu hodně ztracená. Taková jako opotřebovaná dálniční známka, co už toho hodně viděla, až nakonec skončila v bazaru. Na okně toho nabouranýho golfíka, co už do něj nikdo nechtěl cpát prachy. S podzimem se to ale prohlubuje ještě víc, haha. Což je super. Jelikož přestanu být roztěkaná a začnou mi ty myšlenky občas i k něčemu být ...
Nejhorší ze všeho je, když si nědo myslí, že je něco/někdo/nějakej ...
... tim to všechno začíná ...
úterý 17. května 2016
Nicota
Po delší době opět něco, jako článek.
No, spíš jen pár slov ...
Skoro denně mám šílenou chuť a potřebu se vypsat ze všech těch s*aček, co mám v hlavě. Jenže když začnu, najednou nevím, co vlastně napsat. Jak použít a kam vsunout všechna ta rozmanitá slova a hlavně, jak se vypsat bez toho, aniž by někdo poznal, o čem vlastně píšu ... (dává tohle vůbec smysl?!) Konec je v nedohlednu a začátek byl už sakra dávno. Každý den se vleče jako šnek bez domečku, ale roky utíkají hroznou rychlostí ... Kdyby to šlo naopak, byl by ten život možná o něco sladší. Teď má jen příchuť hořké čokolády, kterou jsem nikdy neměla ráda ...
Co můžu říct? Z mého života se stal stereotyp. Od probuzení až po usnutí každý den ta samá písnička. Vyprchaly nápady, akce i reakce, chuť vůbec něco dělat, nebo se o něco snažit. Jen si stále ťukám na čelo a říkám si, kam sem to zmizela ... a co ze mě vlastně zbylo. Svět kolem hloupne a upřímně, asi tím začínám být nakažená i já. Možná je fajn nevědět, co bylo před rokem, zjistit ale, že nevím, co bylo včera ... to už je špatné i na mě.
No, a tak plynu s proudem. Stala jsem se ovcí, která sice má své názory a umí je nahlas říct, k ničemu jí to ale není. Takže nakonec stejně sklopí uši a vrátí se do stáda ...
Já vím. Tak možná zase někdy příště. Však to znáte ...
No, spíš jen pár slov ...
Skoro denně mám šílenou chuť a potřebu se vypsat ze všech těch s*aček, co mám v hlavě. Jenže když začnu, najednou nevím, co vlastně napsat. Jak použít a kam vsunout všechna ta rozmanitá slova a hlavně, jak se vypsat bez toho, aniž by někdo poznal, o čem vlastně píšu ... (dává tohle vůbec smysl?!) Konec je v nedohlednu a začátek byl už sakra dávno. Každý den se vleče jako šnek bez domečku, ale roky utíkají hroznou rychlostí ... Kdyby to šlo naopak, byl by ten život možná o něco sladší. Teď má jen příchuť hořké čokolády, kterou jsem nikdy neměla ráda ...
Co můžu říct? Z mého života se stal stereotyp. Od probuzení až po usnutí každý den ta samá písnička. Vyprchaly nápady, akce i reakce, chuť vůbec něco dělat, nebo se o něco snažit. Jen si stále ťukám na čelo a říkám si, kam sem to zmizela ... a co ze mě vlastně zbylo. Svět kolem hloupne a upřímně, asi tím začínám být nakažená i já. Možná je fajn nevědět, co bylo před rokem, zjistit ale, že nevím, co bylo včera ... to už je špatné i na mě.
No, a tak plynu s proudem. Stala jsem se ovcí, která sice má své názory a umí je nahlas říct, k ničemu jí to ale není. Takže nakonec stejně sklopí uši a vrátí se do stáda ...
Já vím. Tak možná zase někdy příště. Však to znáte ...
čtvrtek 27. listopadu 2014
Ultraviolence
Občas by mě zajímalo, jak se cítí ostatní ... ti, jenž trpí depresí a cítí to, k čemu se obyčejný člověk ani nepřiblíží. Chci vědět CO cítí ... to samé, co já? Nebo je to ještě horší ... horší myšlenky, pocity, co se zabodávají hluboko a hluboko ...
Stárnu a dost mi v ksichtě hrubnou rysy.
Už nejsou hezký holky, už jsou jenom kompromisy ...
Když brečíš a prší nad střechami,
pak k nebi tisknou se věže kostelů.
Ač ve dvou, tak pořád hrubě sami,
gotičtí svědci našich průserů ...
Občas mám pocit, že mi z těch myšlenek praskne hlava ...
♥
Stárnu a dost mi v ksichtě hrubnou rysy.
Už nejsou hezký holky, už jsou jenom kompromisy ...
Když brečíš a prší nad střechami,
pak k nebi tisknou se věže kostelů.
Ač ve dvou, tak pořád hrubě sami,
gotičtí svědci našich průserů ...
Občas mám pocit, že mi z těch myšlenek praskne hlava ...
♥
středa 26. listopadu 2014
Chm ...
Sem taková nějaká nešťastná.
Mám práci, co mě ničí - fyzicky i psychicky, je to prostě katastrofa a na obzoru se nic nového nerýsuje. Navíc, tohle má, i přes to všechno špatné, jednu velikou výhodu ... Kromě práce nic nedělám. Vlastně, nic neděláme, už jsme na to dva ... a to mě možná ničí ještě víc, než ta práce. To zabíjení času naprosto ničím ... vždyť už si ani nepovídáme ... nějak nám to prostě nejde. Třeba je to ve mě. No, vlastně je to v obou, že, jenže co s tím, to nevím. Chtělo by to pár věcí změnit, jenže ... kde začít a jak zničit ten strach, co vám ty změny nechce dovolit. Navíc, když jste naprosto bez vůle ...
Vždycky jsem si myslela, že vím, co chci. Jenže, upřímně ... začínám o tom dost pochybovat. Poslední dobou mi přijde, že vlastně nevím, co chci a proto jsem nejspíš stále tak nešťastná. Vždycky se pro něco nadchnu a pak to stejně tak nějak ... vyšumí. Nebo mě to zklame ...
Co s tím a co teď, hm?
Kdo to zachrání ...
Mám práci, co mě ničí - fyzicky i psychicky, je to prostě katastrofa a na obzoru se nic nového nerýsuje. Navíc, tohle má, i přes to všechno špatné, jednu velikou výhodu ... Kromě práce nic nedělám. Vlastně, nic neděláme, už jsme na to dva ... a to mě možná ničí ještě víc, než ta práce. To zabíjení času naprosto ničím ... vždyť už si ani nepovídáme ... nějak nám to prostě nejde. Třeba je to ve mě. No, vlastně je to v obou, že, jenže co s tím, to nevím. Chtělo by to pár věcí změnit, jenže ... kde začít a jak zničit ten strach, co vám ty změny nechce dovolit. Navíc, když jste naprosto bez vůle ...
Vždycky jsem si myslela, že vím, co chci. Jenže, upřímně ... začínám o tom dost pochybovat. Poslední dobou mi přijde, že vlastně nevím, co chci a proto jsem nejspíš stále tak nešťastná. Vždycky se pro něco nadchnu a pak to stejně tak nějak ... vyšumí. Nebo mě to zklame ...
Co s tím a co teď, hm?
Kdo to zachrání ...
pátek 12. září 2014
Pro deštivé ráno
Ty pocity,
stále stejný temnoty,
ty bych fakt nikomu nepřála ...
A dnešní počasí je proto jako dělaný.
No fakt ...
Tak nech otevřeno, i když táhne, však se už nic nezmění, když na tvá záda dopadne pár studenejch kapek zoufalství. Nic se nezmění, i když zavřeš a naivně si budeš myslet, že ses ochránil. Nevěřím na osud, ale někdy prostě musí přijít to, co je v něm napsaný ...
Bereš mě za ruku a ty pocity jsou už dávno jiný, když jdou prosby z tvých úst, už jim nikdo nevěří. Říkáš "zůstaň", ale tvé srdce už to vlastně nechce. A já to vím, i když stále zůstávám, protože je to jednodušší, než odejít ... Ale fakt tohle někam vede?!
A tohle všechno jsou myšlenky, které mám, i když nejsou pravdivé. Může za to počasí a ta divná nálada po ránu, kterou cítím vždy, když otevřu oči a venku prší ... Prostě asi neumím být šťastná, i když bych měla. Teď zrovna bych sakra měla být ... protože tu jsi, vedle mě, držíš mě za ruku a tvé oči říkají všechno, čím si můžu být 100% jistá.
Že mě nikdy neopustíš ...
stále stejný temnoty,
ty bych fakt nikomu nepřála ...
A dnešní počasí je proto jako dělaný.
No fakt ...
Tak nech otevřeno, i když táhne, však se už nic nezmění, když na tvá záda dopadne pár studenejch kapek zoufalství. Nic se nezmění, i když zavřeš a naivně si budeš myslet, že ses ochránil. Nevěřím na osud, ale někdy prostě musí přijít to, co je v něm napsaný ...
Bereš mě za ruku a ty pocity jsou už dávno jiný, když jdou prosby z tvých úst, už jim nikdo nevěří. Říkáš "zůstaň", ale tvé srdce už to vlastně nechce. A já to vím, i když stále zůstávám, protože je to jednodušší, než odejít ... Ale fakt tohle někam vede?!
A tohle všechno jsou myšlenky, které mám, i když nejsou pravdivé. Může za to počasí a ta divná nálada po ránu, kterou cítím vždy, když otevřu oči a venku prší ... Prostě asi neumím být šťastná, i když bych měla. Teď zrovna bych sakra měla být ... protože tu jsi, vedle mě, držíš mě za ruku a tvé oči říkají všechno, čím si můžu být 100% jistá.
Že mě nikdy neopustíš ...
pátek 15. srpna 2014
Kaktusy na kusy
Je to pocit,
kterej procit
a musí zjistit,
kde se ocit ...
Něco v tichosti umírá a něco jiného se rodí, tak se to přeci říká, no ne?
Say it!
"Even the son of god had to die my darling"
Go on, say it !!!
Chlad vyrazil mi dech, po páteři kráčí jako po schodech ...
Bude zase léto?
Můžu najít v tom štěstí i trochu toho zoufalství? Prosím ... Potřebuji to!
Tak ... něco s tím udělej.
Hej?
kterej procit
a musí zjistit,
kde se ocit ...
Něco v tichosti umírá a něco jiného se rodí, tak se to přeci říká, no ne?
Say it!
"Even the son of god had to die my darling"
Go on, say it !!!
Chlad vyrazil mi dech, po páteři kráčí jako po schodech ...
Bude zase léto?
Můžu najít v tom štěstí i trochu toho zoufalství? Prosím ... Potřebuji to!
Tak ... něco s tím udělej.
Hej?
úterý 5. srpna 2014
Už nebude co ztratit ...
Ve vzduchu vejří teplo a svět a proudy nás po něm poženou ... pomerančová země čeká a my taky jedem stejnym směrem ... konopná semínka, plážovej klobouk, dva prstýnky z trávy, který mi chceš dát, až budem sami ... nic víc nepotřebujem, protože ty a já jsme my, i když už ani jeden z nás nedoufal a nevěřil ... Necejtíš déšť, cejtíš jenom mokrej asfalt. Slunce je nízko a ještě má sílu. Prostě víc romantiky, než obyčejnej smrtelník dokáže ocenit. Nic nevypadá skutečně. Čas letí jako zběsilej a nestíhám ani počítat dny, ale vím, že nic víc nepotřebuju, zlato ...
Je zvláštní, jak pořád něco hledáme, i když si to vlastně nechceme přiznat. Jak čekáme na tu správnou chvíli, i přes to, že víme, že už je stejně pozdě.
Anyway. We're always alone ...
Byl to pocit naprostého odevzdání se něčemu, co může být prchavé a pomíjivé, stejně tak jako silné a neměnné.
Okamžiku.
Měl sotva na tramvaj. A vlastně měl to jitro,
vzduch, tu trávu zelenou.
A dvacet let.
A svět.
Je zvláštní, jak pořád něco hledáme, i když si to vlastně nechceme přiznat. Jak čekáme na tu správnou chvíli, i přes to, že víme, že už je stejně pozdě.
Anyway. We're always alone ...
Byl to pocit naprostého odevzdání se něčemu, co může být prchavé a pomíjivé, stejně tak jako silné a neměnné.
Okamžiku.
úterý 29. července 2014
Ty předsudky ...
Přestanu milovat, abych zase mohla ...
... začít.
(ne)jsem dost silná ...
* dneska v noci zas budu jen sedět v okně ...
... pouliční lampa mě zná víc, než ty.
Nelži!
Buď ten, co jsem ho poznala,
tenkrát,
když jsem se ti poprvé zadívala do očí ...
Hledám tě v davu ...
... vlastně nás.
Vím, že jsem blízko,
úplně nejblíž k tobě ...
Nejblíž, co jsem kdy byla ...
... a život jde dál ...
... začít.
(ne)jsem dost silná ...
* dneska v noci zas budu jen sedět v okně ...
... pouliční lampa mě zná víc, než ty.
Nelži!
Buď ten, co jsem ho poznala,
tenkrát,
když jsem se ti poprvé zadívala do očí ...
Hledám tě v davu ...
... vlastně nás.
Vím, že jsem blízko,
úplně nejblíž k tobě ...
Nejblíž, co jsem kdy byla ...
... a život jde dál ...
pátek 11. července 2014
Let's go!
Jen chci říct, že jsem se definitivně (konečně!!!) zamilovala ... Totálně jsem propadla. A hodně pláču. Povodně v peřinách ... A bojím se, že léto nepřijde. Je to zvláštní. Ten pocit strachu. Jste nešťastní a pak, když je štěstí všude kolem vás, co se stane? Jste nešťastní ještě víc. Protože se bojíte, že to zase rychle skončí ... Jak závidím těm, kteří si umějí užívat. Prostě každou tu chvíli ...
Do toho, co dělám, dávám teď všechno
a hlavně sebe ...
Žiju
a naplno.
Dýchám vzduch plnými doušky
a po tolika letech se konečně nedusím ...
Noc mi krade spánek z pod polštáře,
už ani nechce být nenápadná ...
Řeka odráží teplé světlo lamp
a po nábřeží chodí
už jen prodavači snů ...
A my dva se shledáváme
na bezcitných nádražích.
Tak miluj mě.
Miluj nás.
Miluj ...
♥
Do toho, co dělám, dávám teď všechno
a hlavně sebe ...
Žiju
a naplno.
Dýchám vzduch plnými doušky
a po tolika letech se konečně nedusím ...
Noc mi krade spánek z pod polštáře,
už ani nechce být nenápadná ...
Řeka odráží teplé světlo lamp
a po nábřeží chodí
už jen prodavači snů ...
A my dva se shledáváme
na bezcitných nádražích.
Tak miluj mě.
Miluj nás.
Miluj ...
♥
čtvrtek 26. června 2014
Je to ve vzduchu ...
Miluji tě ...
A přeji si, aby další den jen
proletěl kolem ...
Jen, abych tě
pohladila
abych tě celou noc mohla laskat
Jen, abych
byla ...
Miluji tě ...
Vím, že víš.
(Je to moc?)
Říkám: Běž pryč!,
- ale v duchu doufám, že přeci jen zůstaneš.
Říkám: Nech mě být!,
- ale zároveň chci, aby ses dál zajímal.
Říkám: Nesahej na mě!,
- přitom si přeju, abys mě nikdy hladit nepřestal.
Občas si možná nerozumím nebo odporuji sama sobě...
... ale kdybych ti rovnou řekla: Miluji tě!, už by to nebylo takový ...
A přeji si, aby další den jen
proletěl kolem ...
Jen, abych tě
pohladila
abych tě celou noc mohla laskat
Jen, abych
byla ...
Miluji tě ...
Vím, že víš.
(Je to moc?)
Říkám: Běž pryč!,
- ale v duchu doufám, že přeci jen zůstaneš.
Říkám: Nech mě být!,
- ale zároveň chci, aby ses dál zajímal.
Říkám: Nesahej na mě!,
- přitom si přeju, abys mě nikdy hladit nepřestal.
Občas si možná nerozumím nebo odporuji sama sobě...
... ale kdybych ti rovnou řekla: Miluji tě!, už by to nebylo takový ...
neděle 22. června 2014
Nějaké to moře nebo oceán
Přemýšlím, proč se nechám ke všemu vždy tak dostrkat? Proč se na to prostě aspoň jednou nevykašlu a nedělám to tak, jak to cítím ... připomnělo mi to Teda, když nevěděl, jak se rozejít s holkou ... "ach sakra, jsem v pasti, budu si jí muset vzít ..." ... připadám si jako kůň ... jsou to takový děsně nepochopený zvířata ... že jo? Mám strašnou touhu vidět jim do hlavy, vědět, co cítí, občas vidím jejich smutné oči a trhá mě to ... Jak tohle asi dopadne, co se stane, až slunce zapadne a vítr se prožene kolem nás? Co se stane, až na nás dopadnou první kapky deště a bouřka se bude prohánět po obleze ... Co se stane, až pustíš ty písničky, co jsou v nás tak hluboko ukrytý a až zmizí všechny ty předsudky? A ideály ... Stanou se z nás zvířata? A co bude potom, až dobojujeme ... výčitky svědomí? Nebo pocit lásky, kterej nám nedá spát ... Mám neustálou potřebu se ptát na věci, na které mi teď nikdo nemůže dát odpověď. Jednou ji dostanu, vím to, ale teď je ještě moc brzo. Všechno chce přeci svůj čas. A já jsem tak daleko ...
Vím, že jednou
(a nemyslím tím sny)
proplujeme
jezerem citů
až do moře očekávání ...
A pak se
z kluka na jednu noc
stane přítel
na život a na smrt ...
Nevydržím čekat ...
Vím, že jednou
(a nemyslím tím sny)
proplujeme
jezerem citů
až do moře očekávání ...
A pak se
z kluka na jednu noc
stane přítel
na život a na smrt ...
Nevydržím čekat ...
středa 18. června 2014
Čekám jinde
Tohle není závod.
Žádná fucking chance.
Tisknu se k čemukoliv.
Ale všechno, co je ve mě, vím jen já ...
Když všichni spěj, já bych se smála.
Když se smějou, jen přihlížím
a představuju si, jaký by to bylo,
kdybych v minulosti
něco udělala trochu jinak ...
Nejistým tempem se dostávám do slova "just",
sčítám svý chyby a tajemství
(je zvláštní, že to skoro nerozeznám)
Jediný, co mi vždycky šlo,
byli odchody ...
Tohle je můj escape ...
Moje opona se zatahuje a nikdo netleská.
Jen moje tma
a tvoje ticho ...
Pro mě je láska vším, je úplně nejvýš, myslím, že ji každej v sobě má. Láska je všechno, co potřebuju. Láska je všechno! A já už chápu, proč láska tolik nenávidí ...
Čekám na opačný straně ...
Žádná fucking chance.
Tisknu se k čemukoliv.
Ale všechno, co je ve mě, vím jen já ...
Když všichni spěj, já bych se smála.
Když se smějou, jen přihlížím
a představuju si, jaký by to bylo,
kdybych v minulosti
něco udělala trochu jinak ...
Nejistým tempem se dostávám do slova "just",
sčítám svý chyby a tajemství
(je zvláštní, že to skoro nerozeznám)
Jediný, co mi vždycky šlo,
byli odchody ...
Tohle je můj escape ...
Moje opona se zatahuje a nikdo netleská.
Jen moje tma
a tvoje ticho ...
Pro mě je láska vším, je úplně nejvýš, myslím, že ji každej v sobě má. Láska je všechno, co potřebuju. Láska je všechno! A já už chápu, proč láska tolik nenávidí ...
Čekám na opačný straně ...
úterý 17. června 2014
Na spadlých stromech
Nejsem nic víc než špatná definice, melancholickej flegmatik, moucha v tvým čaji. Naivní pesimista. Hledám smysl v tečkách, nic není náhoda a schovávám se za svoje vlasy ...
A už jen pár týdnů. Dní. A pak ... pak nevím. Mám jen obrovská očekávání, která nemám tušení, zda se naplní ... strašně se těším, opravdu neuvěřitelně moc, ale zároveň mám v sobě stále ten strach, který mě asi nikdy neopustí. Zase začíná to nechutné žití ze dne na den, které tak nesnáším. Ale co, nějak to dopadne. Tohle rozhodnutí a trápení necháme na budoucí příšeru. Teď se mi nechce fňukat. Na to teď vážně nemám - spíš mi řekni, kde jsi?! Proč už jsi nepřiletěl, nebo pro mě neposlal? Už jsme tak blízko ... tak blízko!!!
Nakonec se stejně všechny špatný vzpomínky na týden vytratí, nehledě na to jak těžkej byl, a zbyde jen vzpomínka na objetí a pusy do vlasů a na líčko ...
"Myslím, že jednoho dne je vám prostě šedesát nebo sedmdesát, a musí to být šok, že jste najednou tak starý, protože tam uvnitř jste pořád stejní; akorát že vnějšek je už celý zvrásněný a ošlehaný větrem. A vím jistě, že až budu tak stará, pořád budu potají mlsat čokoládový bonbony s pomerančovou náplní. Tohle vlastně musí být na stáří ta nejlepší věc: se nemusíte bát, že se vám zkazí zuby, protože už stejně žádný nemáte."
A už jen pár týdnů. Dní. A pak ... pak nevím. Mám jen obrovská očekávání, která nemám tušení, zda se naplní ... strašně se těším, opravdu neuvěřitelně moc, ale zároveň mám v sobě stále ten strach, který mě asi nikdy neopustí. Zase začíná to nechutné žití ze dne na den, které tak nesnáším. Ale co, nějak to dopadne. Tohle rozhodnutí a trápení necháme na budoucí příšeru. Teď se mi nechce fňukat. Na to teď vážně nemám - spíš mi řekni, kde jsi?! Proč už jsi nepřiletěl, nebo pro mě neposlal? Už jsme tak blízko ... tak blízko!!!
Nakonec se stejně všechny špatný vzpomínky na týden vytratí, nehledě na to jak těžkej byl, a zbyde jen vzpomínka na objetí a pusy do vlasů a na líčko ...
Touha
Slova písničky,
úsměv a dotek
pohlcují duši i tělo,
co moc by chtělo
víc ...
Mám tě plnou hlavu. Co jsi mi to udělal, ty šupáku ...
Netuším, co psát, mám toho tolik na srdci, ale vůbec nevím, kde začít. Další stereotypní den, kdy se nestalo nic zvláštního, až tedy na to, že jsem málem vyhořela vinou své vlastní voňavé svíčky. To mě, myslím, na nějakou dobu vyléčilo ... asi se mi srdce ubije k smrti ... hmmm, zvláštní představa. A vůbec, ještě pár dní a nebe se nám otevře. Mám pocit, že to nevydržím a nevím, zda se na ten den více těším, nebo z něj mám obavy ... tohle nemůže dopadnout dobře ...
Tak už se mi přestaň vkrádat do hlavy, prosííím ... nech mě samotnou, tak mi bylo opravdu dobře.
Nelžu.
Možná.
Maličko ...
Tolik tě ...
Hm?!
úsměv a dotek
pohlcují duši i tělo,
co moc by chtělo
víc ...
Mám tě plnou hlavu. Co jsi mi to udělal, ty šupáku ...
Netuším, co psát, mám toho tolik na srdci, ale vůbec nevím, kde začít. Další stereotypní den, kdy se nestalo nic zvláštního, až tedy na to, že jsem málem vyhořela vinou své vlastní voňavé svíčky. To mě, myslím, na nějakou dobu vyléčilo ... asi se mi srdce ubije k smrti ... hmmm, zvláštní představa. A vůbec, ještě pár dní a nebe se nám otevře. Mám pocit, že to nevydržím a nevím, zda se na ten den více těším, nebo z něj mám obavy ... tohle nemůže dopadnout dobře ...
Tak už se mi přestaň vkrádat do hlavy, prosííím ... nech mě samotnou, tak mi bylo opravdu dobře.
Nelžu.
Možná.
Maličko ...
Tolik tě ...
Hm?!
Miláčku, mám tady stále náruč prázdnou.
Rty by chtěly mluvit a slova na nich váznou.
Moje tělo touží, těší se až budem spolu,nazí ...
Potřebuji tebe a dálka nám to kazí.
Potřebuji tvoje slova, tvoji lásku, tvoje vyznání.
Potřebuji tě jak drogu, abych vydržela další čekání...
Věřím, že to bude dřív, než sníh sleze ze strání ...
pondělí 16. června 2014
Where is me?
"A co děti, mají si kde hrát?" ... Asi ne, ale až vyrostou, možná budou mít své parkovací místo. Všechno kolem se zalilo do betonu a nic už není, jak to bylo dřív. Všechno mizí, na místech, kde rostla tráva, vysází se cizí ... auta, domy, umělé trávníky, květiny, tvořící prazvláštní obrazce. A nic už prostě není, jak to bylo dřív ...
Chtěla bych někoho, koho bych chtěla ...
Jsem ta, co se neozývá, i když slíbila, že to udělá ...
Jsem ta, co chce věci, o které vlastně vůbec nestojí ...
Smrt je prostě lepší, než umírání ...
Mám chuť se pořádně napít, i když jsem vlastně ta, co vůbec nepije. Toužím počítat schody do mého pokoje v podnapilém stavu a druhý den polemizovat o tom, jak moc jsem asi byla opilá. Toužím spadnout do postele, do té, ve které ležíš ty. Vzbudit tě a trochu si s tebou pohrát. Ale jen tak úplně maličko, navnadit tě a nechat tě být ...
Jsem mrcha.
Tos věděl ... ne?
Chtěla bych někoho, koho bych chtěla ...
Jsem ta, co se neozývá, i když slíbila, že to udělá ...
Jsem ta, co chce věci, o které vlastně vůbec nestojí ...
Smrt je prostě lepší, než umírání ...
Mám chuť se pořádně napít, i když jsem vlastně ta, co vůbec nepije. Toužím počítat schody do mého pokoje v podnapilém stavu a druhý den polemizovat o tom, jak moc jsem asi byla opilá. Toužím spadnout do postele, do té, ve které ležíš ty. Vzbudit tě a trochu si s tebou pohrát. Ale jen tak úplně maličko, navnadit tě a nechat tě být ...
Jsem mrcha.
Tos věděl ... ne?
neděle 15. června 2014
(Bá)sním ...
Vím jistě jen, že nevím nic
(ta věta popírá se sama)
a otázek mám na tisíc
a v mojí duši černá jáma.
Je to jako divný sen,
znáte někdo cestu ven?!
Jestli ti uletím, najdeš si mě? Chytneš si mě? Dovlečeš mě zpátky? Když ti uletím, všimneš si toho? Nebo jen pokrčíš rameny a pomyslíš si, že sám teď musíš si stlát ... Když uletím, koho budeš líbat na dobrou noc? Koho budeš nosit na rukou? A nebo si jen pomyslíš, že konečně budeš mít postel sám pro sebe, celou noc hlubokou ... Nic mi neslibuj, o tom to přeci není, je to jen o tom pocitu "chtění", kdy nemyslíš na nic než na nás dva, kdy přeješ si, aby ta studna lásky byla bezedná ... To ti nezaručím. Neumím čarovat. Ale jestli to vydrží, oba se budem radovat ...
Chci tě dnes a chci tě tady.
Tak už mi polož k nohám ty tvoje štíty.
Vzdáš se, nebo budeme bojovat? ...
(ta věta popírá se sama)
a otázek mám na tisíc
a v mojí duši černá jáma.
Je to jako divný sen,
znáte někdo cestu ven?!
Jestli ti uletím, najdeš si mě? Chytneš si mě? Dovlečeš mě zpátky? Když ti uletím, všimneš si toho? Nebo jen pokrčíš rameny a pomyslíš si, že sám teď musíš si stlát ... Když uletím, koho budeš líbat na dobrou noc? Koho budeš nosit na rukou? A nebo si jen pomyslíš, že konečně budeš mít postel sám pro sebe, celou noc hlubokou ... Nic mi neslibuj, o tom to přeci není, je to jen o tom pocitu "chtění", kdy nemyslíš na nic než na nás dva, kdy přeješ si, aby ta studna lásky byla bezedná ... To ti nezaručím. Neumím čarovat. Ale jestli to vydrží, oba se budem radovat ...
Chci tě dnes a chci tě tady.
Tak už mi polož k nohám ty tvoje štíty.
Vzdáš se, nebo budeme bojovat? ...
Jsi můj nevědoucí majitel,
jsi můj kat i možná spasitel,
jsi můj vězeň i má vlastní mříž,
jsi mé všechno, ač mi nepatříš ...
Křik umírajících stromů
Pod stínem tahů pera, jež vypsala můj svět, jsem v slova těch pár vět na chvíli uvěřila ..
Jak krásně se spalo,
to prý jenom dříve,
však, co bylo živé,
to žít nepřestalo.
Jak krásně se snilo
a snívá se zase,
mlčení, jak zdá se,
ten vztah upevnilo ...
Cítím se zvláštně. Teď by byl ten pravý čas sednout si na motorku a prostě někam popojet. Jet a nezastavit, dokud by to člověk opravdu tak nechtěl. Ne, neutíkat, ani se neschovávat. Ale prostě si jen užít ten pocit divnosti, který je cítit všude kolem. A bez hudby by to nešlo, že ne? ... nedělní večer klepe mi na myšlenky a já se cítím tak nějak jinak. Po dlouhé době neumím vyjádřit své pocity. Natěšenost, strach, touha, možná i opovrhování a odmítání ... A ty naše štíty, i když už trošku povolily, stejně jsou ještě v pozoru. A až to padne, nevím, zda chci být u toho. Protože jestli mě to semele, nejsem si jistá, zda budeš mít sílu na to, mě zvednout ... Co myslíš?
Stesk po chvílích, co se nekonaly ...
Stesk po slovech, které nezazněly ...
Jak krásně se spalo,
to prý jenom dříve,
však, co bylo živé,
to žít nepřestalo.
Jak krásně se snilo
a snívá se zase,
mlčení, jak zdá se,
ten vztah upevnilo ...
Cítím se zvláštně. Teď by byl ten pravý čas sednout si na motorku a prostě někam popojet. Jet a nezastavit, dokud by to člověk opravdu tak nechtěl. Ne, neutíkat, ani se neschovávat. Ale prostě si jen užít ten pocit divnosti, který je cítit všude kolem. A bez hudby by to nešlo, že ne? ... nedělní večer klepe mi na myšlenky a já se cítím tak nějak jinak. Po dlouhé době neumím vyjádřit své pocity. Natěšenost, strach, touha, možná i opovrhování a odmítání ... A ty naše štíty, i když už trošku povolily, stejně jsou ještě v pozoru. A až to padne, nevím, zda chci být u toho. Protože jestli mě to semele, nejsem si jistá, zda budeš mít sílu na to, mě zvednout ... Co myslíš?
Stesk po chvílích, co se nekonaly ...
Stesk po slovech, které nezazněly ...
Neuteču ... ?
"Kdybych se rozsypal na atomy, všechny je posbírejte a sestrojte z nich milion přesýpacích hodin. A až se všechny hodiny přesypou, pochopím, že jsem mrtvý. "
Občas mám pocit, že mi v žilách místo krve koluje tekutý štěstí. Neschopnost snášet samotu mě v případě ostatních lidí děsí. Vážně kolem sebe nemám lidi, kteří by vydrželi sami se sebou? Jak s nimi pak mám vydržet já?
... občas se prostě rozbiju.
A tebe to děsí ...
Chci si půjčit na chvilku život. Klidně i cizí. Ale prostě nějaký ... Nechci se hádat, zabíjí mě to. Tvrdíš, že tak zkoumáme své hranice, ale já mám vážně pochybnosti. O tomhle všem. Neustále se mě na něco ptáš a já vážně nevím, jak ti odpovědět. Nechci, aby ti mé odpovědi ublížily ... Víš, že na to mluvení moc nejsem. Nedokážu říct to, co cítím. Proto přece píšu ...
Má duše umírá každým dnem,
můj život se stává pouze pokusem,
... ztrácím to, co jsem nikdy nenašla ...
A poznávám, jak chutná šílenství,
na cestě k otupělosti.
Všechno překonám a tisíckrát si omlátím hlavu o zeď, dokud nepochopím ... ale zvednu se a budu bojovat za svoje radosti, bolesti a sny. Můžete mě umučit, utrápit, zabít ... ale to, co jsem, NIKDY neporazíte!!!
Neuteču, svět je příliš krátký.
Neuteču, pořád jdu jen zpátky ...
Ujíždím na tobě. Mám tě plnou hlavu, sama nechápu, jak se tohle mohlo stát. Proč se stalo. A proč zrovna teď ... ještě 15 dní a nebe nás spojí v jednu jedinou hvězdu. Ještě chvilku a všechno bude jinak. A já mám strach ... ne, těším se, ty to víš, ale nechci ti lhát, fakt se bojím ... O tebe, o sebe, o nás ... Co bude. Slib mi, že mě nenecháš zase utéct. Slib mi, že se postaráš o to, abych tě nepřestala chtít ... Ještě to ani nezačalo a já ten útěk v sobě mám. Mám ho v hlavě a vím, že to cítíš. Proto i ty máš strach ...
Čas nenávratně někam mizí ... a já stále prožívám tu samou krizi ...
Tenhle svět děsně mě vysává,
pořád jen bere, ale nic mi už nedává,
Co potřebuju?
Spoustu a spoustu chvil,
na překonání těžkejch chvil,
na kroky, co nikam nevedou,
na věčný boje sama se sebou ...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)


