Přemýšlím, proč se nechám ke všemu vždy tak dostrkat? Proč se na to prostě aspoň jednou nevykašlu a nedělám to tak, jak to cítím ... připomnělo mi to Teda, když nevěděl, jak se rozejít s holkou ... "ach sakra, jsem v pasti, budu si jí muset vzít ..." ... připadám si jako kůň ... jsou to takový děsně nepochopený zvířata ... že jo? Mám strašnou touhu vidět jim do hlavy, vědět, co cítí, občas vidím jejich smutné oči a trhá mě to ... Jak tohle asi dopadne, co se stane, až slunce zapadne a vítr se prožene kolem nás? Co se stane, až na nás dopadnou první kapky deště a bouřka se bude prohánět po obleze ... Co se stane, až pustíš ty písničky, co jsou v nás tak hluboko ukrytý a až zmizí všechny ty předsudky? A ideály ... Stanou se z nás zvířata? A co bude potom, až dobojujeme ... výčitky svědomí? Nebo pocit lásky, kterej nám nedá spát ... Mám neustálou potřebu se ptát na věci, na které mi teď nikdo nemůže dát odpověď. Jednou ji dostanu, vím to, ale teď je ještě moc brzo. Všechno chce přeci svůj čas. A já jsem tak daleko ...
Vím, že jednou
(a nemyslím tím sny)
proplujeme
jezerem citů
až do moře očekávání ...
A pak se
z kluka na jednu noc
stane přítel
na život a na smrt ...
Nevydržím čekat ...
Žádné komentáře:
Okomentovat