"Myslím, že jednoho dne je vám prostě šedesát nebo sedmdesát, a musí to být šok, že jste najednou tak starý, protože tam uvnitř jste pořád stejní; akorát že vnějšek je už celý zvrásněný a ošlehaný větrem. A vím jistě, že až budu tak stará, pořád budu potají mlsat čokoládový bonbony s pomerančovou náplní. Tohle vlastně musí být na stáří ta nejlepší věc: se nemusíte bát, že se vám zkazí zuby, protože už stejně žádný nemáte."
A už jen pár týdnů. Dní. A pak ... pak nevím. Mám jen obrovská očekávání, která nemám tušení, zda se naplní ... strašně se těším, opravdu neuvěřitelně moc, ale zároveň mám v sobě stále ten strach, který mě asi nikdy neopustí. Zase začíná to nechutné žití ze dne na den, které tak nesnáším. Ale co, nějak to dopadne. Tohle rozhodnutí a trápení necháme na budoucí příšeru. Teď se mi nechce fňukat. Na to teď vážně nemám - spíš mi řekni, kde jsi?! Proč už jsi nepřiletěl, nebo pro mě neposlal? Už jsme tak blízko ... tak blízko!!!
Nakonec se stejně všechny špatný vzpomínky na týden vytratí, nehledě na to jak těžkej byl, a zbyde jen vzpomínka na objetí a pusy do vlasů a na líčko ...
Žádné komentáře:
Okomentovat