úsměv a dotek
pohlcují duši i tělo,
co moc by chtělo
víc ...
Mám tě plnou hlavu. Co jsi mi to udělal, ty šupáku ...
Netuším, co psát, mám toho tolik na srdci, ale vůbec nevím, kde začít. Další stereotypní den, kdy se nestalo nic zvláštního, až tedy na to, že jsem málem vyhořela vinou své vlastní voňavé svíčky. To mě, myslím, na nějakou dobu vyléčilo ... asi se mi srdce ubije k smrti ... hmmm, zvláštní představa. A vůbec, ještě pár dní a nebe se nám otevře. Mám pocit, že to nevydržím a nevím, zda se na ten den více těším, nebo z něj mám obavy ... tohle nemůže dopadnout dobře ...
Tak už se mi přestaň vkrádat do hlavy, prosííím ... nech mě samotnou, tak mi bylo opravdu dobře.
Nelžu.
Možná.
Maličko ...
Tolik tě ...
Hm?!
Miláčku, mám tady stále náruč prázdnou.
Rty by chtěly mluvit a slova na nich váznou.
Moje tělo touží, těší se až budem spolu,nazí ...
Potřebuji tebe a dálka nám to kazí.
Potřebuji tvoje slova, tvoji lásku, tvoje vyznání.
Potřebuji tě jak drogu, abych vydržela další čekání...
Věřím, že to bude dřív, než sníh sleze ze strání ...
Žádné komentáře:
Okomentovat