Ve vzduchu vejří teplo a svět a proudy nás po něm poženou ... pomerančová země čeká a my taky jedem stejnym směrem ... konopná semínka, plážovej klobouk, dva prstýnky z trávy, který mi chceš dát, až budem sami ... nic víc nepotřebujem, protože ty a já jsme my, i když už ani jeden z nás nedoufal a nevěřil ... Necejtíš déšť, cejtíš jenom mokrej asfalt. Slunce je nízko a ještě má sílu. Prostě víc romantiky, než obyčejnej smrtelník dokáže ocenit. Nic nevypadá skutečně. Čas letí jako zběsilej a nestíhám ani počítat dny, ale vím, že nic víc nepotřebuju, zlato ...
Měl sotva na tramvaj. A vlastně měl to jitro,
vzduch, tu trávu zelenou.
A dvacet let.
A svět.
Je zvláštní, jak pořád něco hledáme, i když si to vlastně nechceme přiznat. Jak čekáme na tu správnou chvíli, i přes to, že víme, že už je stejně pozdě.
Anyway. We're always alone ...
Byl to pocit
naprostého odevzdání se
něčemu, co může být prchavé a pomíjivé, stejně tak jako silné a neměnné.
Okamžiku.
Žádné komentáře:
Okomentovat