Nicota

Po delší době opět něco, jako článek.
No, spíš jen pár slov ...

Skoro denně mám šílenou chuť a potřebu se vypsat ze všech těch s*aček, co mám v hlavě. Jenže když začnu, najednou nevím, co vlastně napsat. Jak použít a kam vsunout všechna ta rozmanitá slova a hlavně, jak se vypsat bez toho, aniž by někdo poznal, o čem vlastně píšu ... (dává tohle vůbec smysl?!) Konec je v nedohlednu a začátek byl už sakra dávno. Každý den se vleče jako šnek bez domečku, ale roky utíkají hroznou rychlostí ... Kdyby to šlo naopak, byl by ten život možná o něco sladší. Teď má jen příchuť hořké čokolády, kterou jsem nikdy neměla ráda ...

Co můžu říct? Z mého života se stal stereotyp. Od probuzení až po usnutí každý den ta samá písnička. Vyprchaly nápady, akce i reakce, chuť vůbec něco dělat, nebo se o něco snažit. Jen si stále ťukám na čelo a říkám si, kam sem to zmizela ... a co ze mě vlastně zbylo. Svět kolem hloupne a upřímně, asi tím začínám být nakažená i já. Možná je fajn nevědět, co bylo před rokem, zjistit ale, že nevím, co bylo včera ... to už je špatné i na mě.

No, a tak plynu s proudem. Stala jsem se ovcí, která sice má své názory a umí je nahlas říct, k ničemu jí to ale není. Takže nakonec stejně sklopí uši a vrátí se do stáda ...

Já vím. Tak možná zase někdy příště. Však to znáte ...