Podívej se na nebe a řekni mi, co pro tebe znamená život. Připadáš si jako další kdesi v temnu ztracená perla, která nemá ani potuchy, kde je a co hodlá do budoucna dělat. Jenže přesně taková perla je i Měsíc, který se nějak objevil před našimi zraky a teď hrdě září; je pro nás orientačním bodem, cílem, kam bychom se někdy chtěli podívat, umlknout a naslouchat vzrušenému šepotu hvězd, usnout na jeho pozemskými starostmi rozorané tváři, kterou od nás odvrací, aby neznervóznil naše už tak dostatečně depresemi zcuchaná vědomí. Zakutálel se na nebesa z darovaného náhrdelníku, kterým vlk obdaroval svou lišku a ona odmítla, ze strachu z její zdánlivé nedostatečnosti, zapomněla jak vyjádřit něco tak krásného, ušlechtilého; zapomněla jak vyjádřit všechnu úctu, kterou k vlkovi tíhne a proto se omluvila a s hvězdami slz v očích odmítla, protože bez schopnosti citu nemůže být vztah, protože ne všechny lišky mohou být připoutány a když už mohou, ne všechny lišky to dovolí, ač je to bolí sebevíc. A vlk, jedině vlk pochopí, pokud je lišky hoden, že nesmí naléhat, protože liška jinak roztrhne náhrdelník a perly všech těch pocitů, které spolu sdíleli, se rozutečou na všechny světové strany, vyletí do mraků a usadí se v prachu nedotknutelné tmy obzoru, odkud budou pichlavě zářit jako upomínka na něco dočista pokaženého a přesto kdysi tak pěkného, až hanba při vzpomínce na absolutní transformaci v protipól, odvrácenou, netušenou stranu, odhalující nevábný podbřišek samotné lásky, z níž pramení všechno kolem nás. Zničí nás. Rozerve na kusy jako pračka v kapsách kalhot zapomenuté, posmrkané papírové kapesníčky, které změní ve žmolky prapodivné konzistence, vypadající přesně jako mraky, jež uvidíte, vydáte-li se kteroukoliv cestou z Prahy směrem k Ústí.
"Jsme dovětky minulosti. Dávné zbytky večerního rozhovoru na rtech rozednění. V pusto prázdnu jsme zvučící lunapark, zatímco v hluku a lomozu přelidněného města nejsme víc než infikovaná injekční stříkačka. Je to život, co nám dali, ale že z něj můžeme mít pěkný splín, nám nikdo neřekl. Dostali jsme dar dechu a tepoucích srdcí, hlas, hmat, sluch, zrak. Ale proč vlastně? Abychom pumpovali do těl jedy, špínu dýchali, říkali jí a stejně tak často jí naslouchali z cizích úst v podobě syčení hadích jazyků, hemžících se v ústech druhých, které vidíme zřetelně tak moc, že se tomu obrazu ničitelské zkázy nedá uniknout, natož se nestát její součástí. Říkám vám, že jsme jen vyprahlá jezera radosti, umírající pták lásky, hořící vesnice harmonie. Hrajeme si na křídlech umělé svobody, jenže stačí chybný krok a letíme do prázdna, kde se náhle ocitáme tváří v tvář beznaději, stále však zachyceni stříbrnou nití, přivázanou k nohám toho ohromného anděla, který nás zase na chvíli vytáhne zpět na svá záda, odkud opět spadneme do propasti nářku, jakmile otrneme z předešlého šoku a tak pořád dokola, nepoučitelně, nepochopitelně," řekne liška, poodejde pár kroků od vlka, usedne a propukne v usedavý pláč. A kolem ní budou zářit zakutálené perly roztrženého náhrdelníku ...
Žádné komentáře:
Okomentovat