... u psychologa ...
Přicházím a celá se klepu. Je to má první návštěva a vůbec nevím, co mě čeká. Však tohle znám jen z amerických filmů, kde jsou psychologové a psychiatři něco jako nejlepší přátelé, u kterých se můžu válet na gauči a říkat jim, co mě trápí a co víc - oni opravdu poslouchají. No, ještě aby ne, když jim za to člověk platí ... Ah, už přichází, co mám dělat, mám mu podat ruku, nebo ne? Jasně, jen se hloupě neuculovat. Notak, neuculuj se! Tak fajn, to máme za sebou. Teď se jistě zeptá, co mě přivádí. Ale jak tohle mám sakra vědět. Nevím, prostě si chci s někým pokecat bez toho, aniž bych se musela bát, že to na mě vykecá lidem v mém okolí. Dobře, tak tohle mu přesně řeknu. Důvěra je základ ... Jistě, posadím se a můžeme začít. Řeknu mu vše o mém životě, co mě trápí a proč nemůžu najít tu dobrou cestu ven. Vlastně nenacházím žádnou cestu, jen se topím v tom bahně, které je všude kolem mě. Už pár let. A sakra, jak z toho ven. Začínám mluvit a mluvím víc a víc a zjišťuju, že ho vlastně ai nepotřebuju, mohla bych mluvit stejně dobře i do zdi. Umím si na všechno odpovědět a vím, jaké jsou mé chyby. Tak teď bych prosila někoho, kdo mě kopne do zadku a řekne mi, abych to tedy udělala, když vím, kde je chyba! Sedí a kouká. Nemůže mi nic říct, nemůže mi poradit, to se nesmí. Nebo jo? Takže co. Hodina utekla jako nic, vypláznu mu peníze, on mi předepíše prášky na deprese a řekne "další" ... sad story. True story ....
Žádné komentáře:
Okomentovat