Bez krve

Budu sedět v tichu šera,
venku sama do večera ...

Nikdy to neskončí, že ne. Zničíš a pošlapeš všechny poslední zbytky mých nadějí ... s každým slovem to víc a víc bolí a prostě to nekončí ... občas létáme, ale tak nějak více při zemi. Co se změnilo? Kam jsi zmizel? A proč tu nejsi, i když jsi vedle mě ... Kdo jsi? Neznám tě. A čím dál tím víc se tě bojím ... mám fakt strach z toho, co uděláš, co řekneš a co bude ... Stále říkáš, že je to sranda, ale v tom případě nemám smysl pro humor. Tohle mě nebaví, tohle mě ničí. Bodá mě to do srdce a občas mám pocit, že se mi zastaví ... Pokládáš mi otázky, na které ti neumím odpovědět a pak se zlobíš, když neodpovím ... Když teď přemýšlím nad tím, co jsem zrovna napsala, přijde mi, že jsi zloba uzavřená v někom, na kom mi záleží ... ale tak to není, že ne? Že se pletu ...
Tak řekni něco ...

Když jsme spolu šli sněhem,
městem, tichem,
zamlklí tak, jako teď,
byli jsme na zastávce
a já se ptala, jestli půjdeš se mnou ...

Dřív bys šel,
šel bys bez váhání ...
Teď jsi šel ze zvyku.
Bez chuti ...

Promiň, víš jak to je,
když chci něco,
co nechci ...

A tys neříkal promiň,
říkals nevím ...
Sakra, takhle to nemělo bejt ...
Ztrácíš se ve vlastních lžích a časem jim uvěříš.

A tak jdeme městem, tichem, sněhem
a mlčíme,
protože víme,
že už to nebude jako dřív ...