Kolik jsem toho napsala za poslední dny? A to jsem si myslela, že mě má múza nadobro opustila. Jenže ona ne, jen se schovávala a teď se vrací. Vrací se a boří vše, co ji přijde do cesty, nechává za sebou jen mlhu výčitek a přání, které se stejně nikdy nevyplní ... Myslela jsem, že už psát nikdy nebudu. Má fantazie mě opustila a já už přestala doufat, že se vrátí. Jenže, pak jsi zase přišel ty ... ty s tím svým "krutá je doba, ale některé chyby prostě musí přijít znova" ... a já se zase vznáším. Občas, možná jen malinko, ale možná je to tím, že už létat neumím ... všechno se změnilo, čas mě otupil, zničil, všechno mi sebral ... naučila jsem se bránit víc, než si myslíš. Nevíš, s čím sama v sobě bojuju. A i když se ptáš, co mi je, já se naopak ptám - zajímá tě to vůbec?!
Měsíc je v půllitru, samota kouše,
jak dlouho to chcem ještě společně zkoušet?
Každá mince má svoje orly a svoje panny,
možná je lepší skončit sám, než zůstat spolu sami ...
(ale stejně tě nepustím ...)
My spolu nemůžeme být. Zničí nás to. Oba dva ... Ty se pro mě změníš a já ... uvnitř umírám. Neptej se mě, proč to tak je, nechci ti znovu říkat, že "nevim" ... vážně mě neznáš, i když si to myslíš, fakt nejsem taková, jak se ti jevím ... A navíc se sama sebe fakt strašně bojím ...
Žádné komentáře:
Okomentovat