Víly ...

V útrobách Elimenery, země světla, skrývá se pláč padlých andělů. A my tančíme v jejich slzách jako v dešťových kapkách. Tančíme ruku v ruce s šílenstvím v nářcích fénixe jako s melodií flétny. Tančíme v představě, dokud si neuvědomíme, že není skutečná. Je to jen svět jako za zrcadlem. Svět v mysli, která nás stvořila. V mysli, která nám dala křídla, ale vzala svobodu. Každé ráno letíme vstříc slunečním paprskům, dokud nás nespálí na prach. A pak teprve pochopíme, proč andělé pláčou.

*** 

Kdysi jsem měla ten pocit, kdy věříte, že po zimě hned přijde léto a pod jediným slunečním paprskem roztaje všechen ten sníh. Stejně jako roztají všechny srdce pod upřímným dotekem lásky. Pocity se ale mění, znáte to. Chvíli v nás přetrvají a pak odlétají do říše zatracení, která je uzamyká jako vzpomínky našich čistých a nevinných životů. Přicházíme i o to poslední, co máme a nezbývá nám nic jiné než věřit, že se nám vzpomínky někdy vrátí. Možná jako zlatý déšť, možná v odlescích duhy, možná ve třpytu ranní rosy. Musíme je hledat i v těch nejabsurdnějších a nejhorších situacích a nikdy neztratit víru, že nebyly jen snem. Jen pouhým odrazem našeho života na této zemi. Pouhým odrazem naší duše a naší podoby.

"Nevíš, proč je havran jako psací stůl?" 
"To tedy nevím, ale jednou na to přijdu. Uvidíš!" 
Jednou ano. A pak to řeknu všem ...