Jedna ovečka ...

Anne to na svém blogu vystihla přesně a alespoň trošku se mi ulevilo, že nejsem jediná, která nad tím takto přemýšlí ... Včera jsem stála na busáku, kde si povídalo pár maminek ... dívala jsem se na ně a v hlavě mi probíhalo jedině to, že o takové žvatlání vážně nestojím ... Prostě se nechci zapojit. A není možná právě v tom ten problém? Tolik si přeji být jako oni, ale podvědomě to vlastně vůbec nechci. Nemám ráda lidi. Nesnáším je ... jejich ukňourané žvatlání, stupidní problémy a hromady pomluv, kterým se v davu prostě nevyhnete. Vlastně, na to ani nepotřebujete být v davu ... Občas si přeju stát tam a mít jejich problémy. Občas si přeju prostě ... někam patřit. Jenže to vlastně nechci. Nejsem divná? Jsem. A mám se ráda, abyste věděli ...

Velice často chodím ulicemi a dívám se do oken ... říkám si, jací ti lidé asi jsou, co tam žijí ... jak se mají, co asi mají k večeři a jak to u nich asi voní. Strašně moc si přeju k nim patřit. Patřit alespoň do toho jednoho baráčku, jednoho okna, k té jedné šťastné rodině. Otevřít dveře a ucítit teplo domova a vůni právě upečeného koláče. Tohle prostě neznám. Kdybych znala ... byla bych jiná? Nebo stále tak šílená, nešťastná a depresivní osoba se smyslem pro humor, jako jsem teď? Bez vůle, bez prahu psychické bolesti a totálně bez citu pro realitu ... Nechci být jako oni. Nenávidím je. Nenávidím jejich naděje a sny, jejich štěstí. Jejich voňavé domovy a každý den teplé večeře. Nesnáším jejich problémy, které jsou jen důkazem jejich nízké inteligence. Nejsem ovce ... ale občas bych sakra chtěla být ... ale jen a jedině pro ten pocit štěstí, který ovce mají, protože netuší, že jejich cesta vede na porážku ... ohhh, jak blažený je pocit nevědomosti.

Tvářit se nepřípustně a nedovolit nikomu, aby na tebe promluvil. Schovávat se za svůj odpor a být nenáviděn pro svou originalitu. Nechci je kolem sebe. Nechci se seznamovat a házet na všechny zamilované pohledy. Nechci a nechci a nechci a nechci a nechci ....
Ale někdy hrozně ...