Začínám mít alergii na lidský hlas. Na slova, zvuky, prostě na všechno, co s nima má něco společného. Je to jako nemoc. Něco jako "zabijoujilidikolem" ... chytám nerva, mám chuť někomu totálně rozbít hubu, do někoho si praštit nebo do někoho něco zapíchnout. Svrbí mě nohy a ruce a před očima mám občas prostě temno ... Nenávidim svou rodinu a všechny ty lidi, co se serou do věcí, o kterých nic neví a snaží se působit strašně "zajímavě". Nejsou nic, jsou to jen ubohé a trapné hračky naší společnosti. Ukázka, prostě odraz toho, co se teď všechno kolem děje. Závist a pomluvy vládnou světem. Každý se stará o všechny, jen ne o sebe. Je mi z toho na blití ... Ale víš co? Těší mě to. Těší mě, že jsem v podvědomí všech těch lidí, že si o mě povídají, že mě řeší ... protože závidí, užírá je, že jsem jiná a oni jsou všichni stejní ... Vysmála bych se jim do obličeje a pak bych jim bodla kudlu do zad. A až by pomalu umírali, dívala bych se jim do očí s nespoutanou radostí a úsměvem na tváři. Jste jako klíšťata. Člověk vás nevidí a když vás najde, jste tlustí a nacucaní. Nebudu šetrná. Urvu vám hlavičky ...
Pomalé umírání.
Pláč.
A má neskonalá touha ...
Nejste nic. Jen hromada popela v mém krásném životě, kterou můžu nechat zmizet jediným výdechem. Přilepíte se na mé zpocené čelo, utřu vás do rukávu mého odhodlání a zmizíte ve věčnosti. Nejste nic ... ale díky vám se raduji ze své jedinečnosti!!!
Žádné komentáře:
Okomentovat