Utíkám před stářím a dospělostí, před zodpovědností, ustáleností a pravidelným režimem. Oběd ve 12. V noci ... Omlouvám se. (ale jenom trochu). Utíkám i před tebou. Naše štíty přestávají po těch letech fungovat a během pár nehlídaných minut jsme vklouzli do naprosto jiné reality. Jak se to stalo? Tak saka, jak se to stalo. Přestali jsme proti tomu bojovat? Proč? Proč zrovna teď ... A stejně je to má chyba. Vypnul si své štíty a já si toho nevšimla. Nezaregistrovala jsem to. Ne hned ... A mrzí mě to víc, než si dokážeš představit. Všechno se najednou změnilo a z nočního šupáka se stalo "ahoj, sluní ...". Opravdu? A co přijde potom? Nejsem na to zralá ... Nebo bych měla být? Asi měla, že, po těch 8 letech míjení, které nás nikam nezavedlo. Asi nikdy nebudu dospělá. Necítím se tak. Něco muselo být špatně ... A minulost nepočká, dožene nás v budoucnosti ...
Jaro, léto, podzim a zima, střídá se pro toho, kdo to tak vnímá ...
A cíl je ještě daleko ...
Je mi ... ne, není.
Kdyby ses zeptal snad,
jak že mi vlastně je,
potichu zašeptám,
že se nic neděje ...
Je mi tak střídavě na duši oblačno,
z nebe mi prší jen krvavý krůpěje,
už aspoň po ránu nechlastám na lačno,
v panáku leccos je, málokdy naděje ...
Jsem obětí velkého psychického teroru vlastního mozku. Jsem mentální guláš, který se nedovařil. Nebo se připálil? Jako všechny ty sladký řeči a hloupý naděje. Jako ten optimismus, kterej mě na pár minut přepadne a pak zase zmizí v hromadě zelí ...
Žádné komentáře:
Okomentovat