"Kdybych se rozsypal na atomy, všechny je posbírejte a sestrojte z nich milion přesýpacích hodin. A až se všechny hodiny přesypou, pochopím, že jsem mrtvý. "
Občas mám pocit, že mi v žilách místo krve koluje tekutý štěstí. Neschopnost snášet samotu mě v případě ostatních lidí děsí. Vážně kolem sebe nemám lidi, kteří by vydrželi sami se sebou? Jak s nimi pak mám vydržet já?
... občas se prostě rozbiju.
A tebe to děsí ...
Chci si půjčit na chvilku život. Klidně i cizí. Ale prostě nějaký ... Nechci se hádat, zabíjí mě to. Tvrdíš, že tak zkoumáme své hranice, ale já mám vážně pochybnosti. O tomhle všem. Neustále se mě na něco ptáš a já vážně nevím, jak ti odpovědět. Nechci, aby ti mé odpovědi ublížily ... Víš, že na to mluvení moc nejsem. Nedokážu říct to, co cítím. Proto přece píšu ...
Má duše umírá každým dnem,
můj život se stává pouze pokusem,
... ztrácím to, co jsem nikdy nenašla ...
A poznávám, jak chutná šílenství,
na cestě k otupělosti.
Všechno překonám a tisíckrát si omlátím hlavu o zeď, dokud nepochopím ... ale zvednu se a budu bojovat za svoje radosti, bolesti a sny. Můžete mě umučit, utrápit, zabít ... ale to, co jsem, NIKDY neporazíte!!!
Neuteču, svět je příliš krátký.
Neuteču, pořád jdu jen zpátky ...
Ujíždím na tobě. Mám tě plnou hlavu, sama nechápu, jak se tohle mohlo stát. Proč se stalo. A proč zrovna teď ... ještě 15 dní a nebe nás spojí v jednu jedinou hvězdu. Ještě chvilku a všechno bude jinak. A já mám strach ... ne, těším se, ty to víš, ale nechci ti lhát, fakt se bojím ... O tebe, o sebe, o nás ... Co bude. Slib mi, že mě nenecháš zase utéct. Slib mi, že se postaráš o to, abych tě nepřestala chtít ... Ještě to ani nezačalo a já ten útěk v sobě mám. Mám ho v hlavě a vím, že to cítíš. Proto i ty máš strach ...
Čas nenávratně někam mizí ... a já stále prožívám tu samou krizi ...
Tenhle svět děsně mě vysává,
pořád jen bere, ale nic mi už nedává,
Co potřebuju?
Spoustu a spoustu chvil,
na překonání těžkejch chvil,
na kroky, co nikam nevedou,
na věčný boje sama se sebou ...
Žádné komentáře:
Okomentovat