Vidím svět za smuteční rouškou, zalitý deštěm ze slz a v temných hladinách beznaděje vyhlížím smrt ...
Nicota. Pod polštářem se dusím milostnými výčitkami odporných včerejšků a nepřemýšlím. Nejsem schopna přemýšlet nad ničím jiným kromě něho ... zvláštní, dlouho nezažité. Miluji snad? Je to opravdové? Není snad "láska" jen dalším výplodem mé zvrácené fantazie? Bože, odpusť mi to jak moc zkažená jsem...
Všechno je najednou jen jako nakreslené uhlem. Černočerné šmouhy na bílém podkladu, nezafixovaná čmáranice přetvářek která se může jediným otěrem zatratit. Buď to chce opatrnost ohledně mluveného slova... nebo nový začátek stejně, jako v programu Malování. Jen bychom neukládali to, co jsme už nakreslili... zapomenuli bychom díky slovu "ne". Chtěla bych zapomenout... nikdy nevzpomínat na věci z posledních dní. Před zkažeností odbočte doleva ...
Nejsem hodna lásky.
Kazím ostatním myšlení.
Nechápu 21. století ...
Sbohem, má drahá ponurá nepoužitelná žárovko. Byla jsi mi věrnou přítelkyní v beznadějných chvílích mého šílenství.
Žádné komentáře:
Okomentovat