Citové záležitosti

Za klidnou tváří toužím po odpovědi na věty,
co zoufale mne nutí
ronit perly, tiše, bez pohnutí.
A vše, co chci říci jen němé Múzy vědí ...

Něco jako svoboda.
Bylo to všechno špatně?
NE ...
"Ahoj, pane člověku."
Ta věta je vstupenkou do života
odevzdaná trochu pozdě.
Ale přece.
ŽÍT!
Bez tebe a přeci jen víc s tebou.
A měj mě navždycky rád,
to kosmonauti přece dělají ...
♥

Jako když roztrhneš papír, tak se svět trhá na cucky ... Litosférické desky se rozlamují a otvírají bránu do pekel. Injekce naplněná štěstím, které překračuje hranice a silné železné okovy, jenž mě drží na dně tmavé hladomorny ... Mlha plná naivity, hypnotizující oční bulvy, vztek stoupající jako rtuť v teploměru a snad nereálné sny ... Padám propastí, plavu šílenstvím, hraji nekonečnou divadelní hru a čekám na vlak, který končí ve stanici deprese ... Až příště bude pršet, jsou to mé slzy. To nebe pláče za mě. Protože já mám pocit, že už to nezvládnu ... Ah, hej ty, proč mi to děláš? Jsi tak dlouho mou součástí, chceš mě opustit? Chceš mě snad zabít ... ?

Chci líbat tvé rty, protože nic sladšího neznám.
Chci s tebou spát, protože jsem nikdy neměla lepší peřinu.
Chci ti hladit ruce, protože je máš studené.
Chci se probouzet s pocitem, že mám právo na polibek.
A chci se na to všechno vykašlat, protože to zní děsně přeslazeně!
Už ne voda a cukr, ale cukr a voda ...