Komoří

A uslyšel jsem, jakoby rachot hromu. Vzhlédl jsem a hle, smrt mi pravila: „Pojď se podívat.“
Dějiny dávají přednost legendám před lidmi. Ušlechtilosti před brutalitou. Vzletným projevům před tichými činy. Dějiny si pamatují bitvy, ale zapomínají na krev. Jakkoli dějiny zaznamenají dobu, než jsem se stal Komořím, zaznamenají jen… zlomek pravdy.
„A peklo mě následovalo...“

Dostanete se doprostřed zkázy, kterou jste sami způsobili. Zůstáváte tam stát s očima pevně zavřenými, strachy paralyzování. Doufáte, že vykrvácíte k smrti. Nebo se doplazíte, pomůžete svým milovaným, postaráte se, aby se oheň dál nešířil, zkusíte to dát do pořádku. Všichni jste tu pohádku o spící krásce pochopili špatně. Princ jí nepolíbil, aby se probudila. Kdo sto let spí, ten se jen tak neprobudí. Bylo to naopak. Políbil, jí aby se sám probudil z noční můry, která ho sem zavedla. Kdybych udělal něco jinak, nebyl bych to já. Byl by to někdo jiný, kdo se ohlíží zpět a pokládá jinou sadu otázek. Když vás někdo vytáhne z hořícího vraku poté, co jste to vzdali a rozhodli se, že v klidu počkáte na smrt – tohle je láska. Když, vám někdo bez ohledu na cenu ukáže, že je stále naděje, že můžete odložit zbraně – láska bolí.