She lives in me ...

Poslední dny jsou všechny nějak stejný a vůbec nic se neděje. Je to jako "dežaví", kdy jen vstáváte, chodíte spát a mezi tím není vůbec nic ... V jednu chvíli se raduju z každé blbosti a minutu na to můžu být úplně mimo. Poslední dny stále prší a já z toho mám hroznou radost, protože vím, že nikdo nechodí ven. Nikdo ... a nic mi neuteče. Nevím, kde tě mám, kam jsi zmizel, ale mám chuť. Zahulila bych si. Mám chuť porušit všechna svoje pravidla a pořádně se zhulit. Vím, nic se tím nezmění, ale prostě ... chci.
Jak jsem vděčná za to, že mé deprese můžou žít s námi. Já a mé druhé já ... jsme každá úplně jiná. Ona je hrozně ufňukaná a pořád by se usmívala, občas mám chuť pořádně jí rozbít hubu. Chodíme po ulicích a ona se se mnou hádá, křičí na mě a pořád mě nutí být "lepším" člověkem. Je to prostě hrozná ženská ... baba. Srab. Ale já jsem silnější, to ona moc dobře ví. Jen tak se nedám, ale chtělo by to nějakého psychologa, který by mi pomohl se jí zbavit úplně. To hádání se na veřejnosti není vůbec zábavné. Pro tu veřejnost, samozřejmě ...

Za pár dní zase budu sedět v letadle a přát si, aby to bylo jinak. Už mě to nebaví. Jsem unavená, nesnesitelně podrážděná a už nehledám smysl života. Chci mít rodinu, která se mě bude ptát jak se mám ... co si dám k večeři, co si přeji k vánocům a jestli mi něco nechybí. Chci svou postel a něco, kam si můžu zalézt, když začnu nesnášet svět. Ano, já vím, byla bych tam pořád. Ale možná bych někoho pustila dovnitř.
Možná.
Tebe ne.
Lžeš.
A mě se to nelíbí ...
Umřeš pro mě?
...................................................................
Je, ona je, je ve mě a je nesnesitelná! Chce všechno a chce to hrozně rychle. Neptá se, je naivní a hrozně hloupá. Dělám, že neexistuje, ale občas šíleně křičí. Chtěla bych jí vypíchnout oči, svázat ruce a umučit k smrti ... jenže to nejde ... buď budeme žít obě, nebo ... ani jedna. Hrozná volba.