Vracet se do dětství ...

Nevím, zda mít nebo nemít ráda chvíle/věci, které mě vracejí do dětství. Vždy to začíná nevinnou návštěvou, u které se usmíváte a přejete si, aby nikdy neodešla, v další minutě se ale začnete proklínat, že jste vůbec otevřeli dveře a vpustili ji dovnitř ... Vždy to začíná tak pěkně, že? A končí výčitkami svědomí a posmrkanými kapesníky ... Stejně, jako dnes. A to jsem jen narazila na jednu starou písničku ...

 Tak jo. Jsem blázen. poslouchám prostě všechno a je mi jedno, jestli se mi za to bude někdo smát. Dokážu si pustit Landu, Brichtu, Beatles nebo Turbo a vzpomínat na to, jak jsem jezdila na tuning srazy a poprvé se učila na motorce. V dalším momentu už ale poslouchám Lunetic, A-Tak nebo Kelly Family a vidím svýho tátu, jak mi dával k narozeninám jejich kazetu a já byla v sedmém nebi. Můj první kazeťák! A kapela, která byla prostě děsně IN a visela na každé zdi snad v každém holčičím pokoji. Ach jo, proč já nikdy nepořídila žádnou fotku svého dětského pokoje ... No, asi proto, že foťáky dřív byly jen na vyvolávací film a člověka to tak nějak prostě nenapadlo.

 Kolik krásných věcí jsem u těchto písniček zažila, to by se sem snad všechno ani nevešlo. Přes noc jsem nechávala nahrávání kazety v kazeťáku a doufala, že chytím z rádia co nejvíce super písniček. Enkláva a jejich Černá kočka byla tenkrát také docela hit ... A letěli kluci z dlouhými vlasy, tudíž The Moffast a Gil Ofarim byli prostě top :). Vzpomínám si na chvíle, kdy jsem seděla u sebe v pokoji a cítila se v bezpečí, zapalovala jsem svíčky a snažila si přivolat kouzlem z Bravíčka lásku kluka s černýma očima. Má první a jediná platonická láska ... Byl o dva roky starší, chodil do 8. třídy a pro mě, jakožto pro malou a hloupou puberťačku to byl prostě Bůh. Voněl, měl Simsona a když se usmál, šla jsem do kolen. Nikdy nezapomenu na písničku, kterou jsem si pouštěla, než jsem s ním šla poprvé ven. Byl podzim, docela zima, dokonce si pamatuji, co jsem měla na sobě. A taky vzpomínám, jak jsem byla trapná. No, tomu byste ani nevěřili :) Každopádně jsem na "rande" dorazila asi o dvě hodiny dřív, takže si to asi dovedete představit. A to jsme se vlastně sešli pár kroků od mého baráku. Jenže prostě, vysvětlete to mladé poblázněné holce :) Chaloupku, kde jsme se to odpoledne courali už zbourali. Vlastně zbourali všechny čtyři, které u nás v lese byly. Ale já nikdy nezapomenu kde stály a jak vypadaly ... a také na to, kolik toho ukrývaly a kolik lidiček tam psalo svá tajná přání nebo zamilovaná psaníčka pro toho druhého ...

Vzpomínám si i na písničku, která hrála tenkrát jako první na brusláku, když poprvé otevřeli večerní bruslení. Bylo to venku a každý den tam chodila skoro celá škola. Ten zážitek, když jsem stála uprostřed a najednou ke mě zezadu přijel můj idol a schválně mě porazil, ten se prostě nedá popsat :) A já zním tak hrozně trapně, že se asi červenám, ale je mi to jedno, bylo to dětství, za které se opravdu nestydím, budu (vlastně mám) co vyprávět a mám zážitky, které mi nikdo nevezme ...

Každý večer následovalo zapisování důležitých okamžiků dne do papírového deníčku, který byl pokreslen beruškami a srdíčky a polepen lístky z mého prvního koncertu či prvního kina. Ano, to také byly krásné časy, když u nás v tom malém městečku ještě bylo otevřeno kino a dokonce se promítalo od půl 5 a pak znovu od 8. A nebo to vždy jistilo letní kino, které snad už ani neexistuje ... No ... na noc zase zapnout nahrávání kazety a těšit se na další den ...

Bylo to super. Všechno to bylo super ... je až neuvěřitelné, jak se na sebe za pár let díváte jinak. Jak si nadáváte, co jste pokazili, říkáte si, co jste měli udělat jinak a je vám tak moc líto, že už to všechno skončilo ... Tohle byl jen střípek ze světa, který jsem žila. Jen střípek z miliardy kousků, které dávají dohromady to, co jsem teď ...

Podléhám myšlenkám, co pohrávaj si se mnou ...
A jestli jim věřit mám, ukáže až čas ...
Jo, člověk by měl sám sobě věřit.
Dát si šanci.
Poslední ...