Prší.
Venku je tma a v záři svíček vidím jen svou osamělou duši.
Nikdo nechápe ...
Však to ani nemůžu chtít ...
Dlouho jsem tu nebyla. Nebyla inspirace, nebyl čas, nebylo ... vlastně nebylo nic. Ani teď není, nic se nezměnilo, stále jsem uvězněná sama v sobě s tím nejhorším pocitem. Někomu pomáhá to šílené sebepoškozování, ale já vím, že fyzická bolest by tu psychickou nikdy nepřebila ... to bych vážně nesměla cítit už vůbec nic ...
Do you love me?
Yeah ...
Give me a chance?
.............
Kde jsi sakra byl, když jsem tě potřebovala.
A kde jsi teď!!!
Kde jsi ...
Zase jsi mě tu nechal samotnou s ní ... s tou, která zabíjí všechny mé dny a nechává mi jen ubohou naději. A ač ta nikdy neumře, nedá se z ní žít. Je podzim. Je tma a já se chci jít znovu projít na hřbitov, sednou si na naší lavičku a věřit, že se tam objevíš ...
Jenže ty nepřijdeš. Už ne ...
Už je to tak strašně dávno ... a ten kus cesty, kterou jsme oba od té doby ušli se ztrácí. Vůbec nic jsem cestou nepotkala. Neudělala. Nevymyslela. Nechtěla ... a nepoznala.
Do you love me?
Yeah ...
Give me a chance?
No ...
♥
Žádné komentáře:
Okomentovat