Hej, nedělej to ...

Jak já je nenávidím ...
Jak já nenávidím vše, co vypustí z pusy ...
Jak se dívají ...
Jak žijou ...
Nechápu, proč si člověk nemůže svou rodinu vybrat sám. Prostě se rozhodnout podle své povahy, kde by mu bylo nejlíp. Asi je něco pravdy na tom, že to, jací jsme, má kořeny už v naší minulosti ... tedy, jinak řečeno, v našem dětství. Tak nečum tak blbě, TY za to můžeš ... Jsi jako komár, až tě uvidím, zůstane po tobě jen červená šmouha. Proč? Proč jsi mi tohle udělalo, matko ...
Nešli jsme stejnou cestou.
Neměli jsme stejný sny.
Neměli ... nebo jo? Proč nemůžu odletět ...
Zbavte mě toho někdo. Šílenej pocit, nechci tě, nesnáším tě, nepros mě, nezůstávej, neodcházej, nechoď za mnou, sakra proč nejsi vedle mě, nepomáhej mi, ale když mě obejmeš, řeknu ti, že tě miluju ... nesnášim tě!!! Tak mě kurva nech svýmu vlastnímu osudu ...
Jsem nebezpečná. Nebezpečná pro tebe, tak na to mysli. Neříkej nic. Nedělej, čeho bys mohla litovat. Je to jen jeden pohyb a pak už čas zpátky nikdy nevrátíš ... Vybrala sis. Všichni jste si vybrali, to už teď nezachráníš. Je pozdě, všechno je hluboko v minulosti a tam už kroky nevedou ...
Bože, ty seš ale kráva ...
"Myslela jsem, že tu budeme jen tak sedět, že stejně nic nezměníme ..."
"Ono je někdy lepší ten osud trochu popostrčit, věděla?" ...
A CHTĚLA BYCH JEDNIČKU!!!