No way ...

Co mě pálí, tebe hřeje.
Nestíhám příliš registrovat svět.
Možná, že ani není.
Není barevný ...
Mozek se dívá na video, přehrává mi město, vidím jen to, co chci. Slyším věci, ale ničemu pořádně nerozumím.

Jako bych zapomněla všechno, čemu jsem se sama naučila ...

Love is in the air ...

A jsou i chvíle,
kdy nezbývají slova
(kdo vlastně ví,
kam odcházejí řeky)
Pak v koutku duše
modlíme se za déšť ...
A někdy marně
A jindy celé věky ...

Love is in the air ...

Nejradši bych nasedla do vlaku, jen tak, bez zbytečného cíle, či snad nadějí a snů a nechala se vézt nádherným okolím, nejlépe uplakaným a voňavým, někam tam a vlastně je úplně jedno kam, jen už nikdy zpátky ...

Podzim

Někdy je mi fajn a občas snad i šťastně.
Dnes se ale cítím, jako tofu v mastně ...

Já vím. Je sobota. A nevím sice, co děláte v sobotu vy, ale já většinou věci na poslední chvíli ... Venku je podzim. Ne tedy ještě úplně, ale už je cítit ve vzduchu. V tom větru, který se dere do mého okna. Takže uděláme co? No okno otevřeme! :) protože podzim je super a čím dřív mi vleze domů, tím to bude lepší ...

Občas si přijdu hodně ztracená. Taková jako opotřebovaná dálniční známka, co už toho hodně viděla, až nakonec skončila v bazaru. Na okně toho nabouranýho golfíka, co už do něj nikdo nechtěl cpát prachy. S podzimem se to ale prohlubuje ještě víc, haha. Což je super. Jelikož přestanu být roztěkaná a začnou mi ty myšlenky občas i k něčemu být ...

Nejhorší ze všeho je, když si nědo myslí, že je něco/někdo/nějakej ...
... tim to všechno začíná ...

Nicota

Po delší době opět něco, jako článek.
No, spíš jen pár slov ...

Skoro denně mám šílenou chuť a potřebu se vypsat ze všech těch s*aček, co mám v hlavě. Jenže když začnu, najednou nevím, co vlastně napsat. Jak použít a kam vsunout všechna ta rozmanitá slova a hlavně, jak se vypsat bez toho, aniž by někdo poznal, o čem vlastně píšu ... (dává tohle vůbec smysl?!) Konec je v nedohlednu a začátek byl už sakra dávno. Každý den se vleče jako šnek bez domečku, ale roky utíkají hroznou rychlostí ... Kdyby to šlo naopak, byl by ten život možná o něco sladší. Teď má jen příchuť hořké čokolády, kterou jsem nikdy neměla ráda ...

Co můžu říct? Z mého života se stal stereotyp. Od probuzení až po usnutí každý den ta samá písnička. Vyprchaly nápady, akce i reakce, chuť vůbec něco dělat, nebo se o něco snažit. Jen si stále ťukám na čelo a říkám si, kam sem to zmizela ... a co ze mě vlastně zbylo. Svět kolem hloupne a upřímně, asi tím začínám být nakažená i já. Možná je fajn nevědět, co bylo před rokem, zjistit ale, že nevím, co bylo včera ... to už je špatné i na mě.

No, a tak plynu s proudem. Stala jsem se ovcí, která sice má své názory a umí je nahlas říct, k ničemu jí to ale není. Takže nakonec stejně sklopí uši a vrátí se do stáda ...

Já vím. Tak možná zase někdy příště. Však to znáte ...